Po roce se opět uskutečnila pouť v Rosicích

Ilustrační foto
Autor: Wikipedia

Letošní pouť dostala festivalový název Víkend Rozsvícené Trojice. I když byl velký předpoklad, že v době, kdy u nás bude tento církevní svátek, doprovázený světskými radostmi, slaven, už budou kovidová omezení k poutím celkem upřesněná, tedy bude se vědět, že mohou být a co je s nimi spojené, bylo s ohledem na předchozí události a rozhodnutí rozumné jít nejmenší cestou odporu.

Vloni nebyla pouť žádná. A musím se přiznat, že mi to udělalo radost. Už vloni měly stát kolotoče na nádvoří. Představa, že týden tu budou halasit pouťové atrakce, včetně hudby, to nebylo nic pro mě. Možná to bylo pod vlivem dojmů, které mi zůstaly z „kolotočů“, které byly některý rok u zimního stadionu, kde to bylo „strašně strašné“.

A jak se tak moc nemohlo o poutích mluvit (šla jsem se podívat na různá facebooková vlákna, jak to bylo jinde, a většinou organizátoři od poutí upustili a lidé se zlobili, že „tam“ pouť mají a u nich zase nic... :-)), tak se nedostalo mezi lidi i odůvodnění, proč tedy zámek.

Snad to předám správně. Pouť je duchovní záležitost. Vztahuje se ke kostelu, proto bylo i několik mší. Je to pouť, tedy k ní patří i putování, proto Trojice. Ke každé pouti patřily i různé tradiční zvyklosti. Tedy i stánky a atrakce. A tak došlo k provázání všech těchto aktivit. Lidé si mohli vybrat, kdy a kam vyrazí. Mohli se usebrat i dovádět. Ale především se mohli setkat.

Nevyplnil se ani jeden hrůzný scénář. Kolotoče nebylo ani slyšet, dnes už jsou to moderní stroje s dobrou hydraulikou. Hudba byla mírná, doprovodná. I mně by se líbily u zámku „dobové“ kolotoče, ale když člověk viděl všechny ty spokojené tváře napříč generacemi, musel uznat, že to byla dobrá volba.

Nevyplnil se ani hrůzostrašný scénář, který se týkal parkování. Moje babička by řekla, že všechno si sedlo jak prdel na hrnec. :-) Mně potěšily stánky, jejichž špalír končil před rad-nicí. Byly jiné než na farmářských trzích, a tak si přišli na své mlsouni i dárkovači.

Co k celé pouti říct? Poutě jsou naše národní, a hlavně rosická tradice. Těšme se z ní, a když bude každý další rok taková, jak ta letošní, bude na co vzpomínat, o čem mluvit a na co se těšit.

Článek byl převzat ze zpravodaje Rosa se souhlasem vydavatele