Rosická kronikářka: Psaní kroniky je něco jako rituál

Ilustrační foto
Autor: Patrik Uhlíř, Rosa

Evu Kokešovou znají rosičtí jako oblíbenou profesorku češtiny na zastáveckém gymnáziu. Málo se však ví, že má na starosti také městskou kroniku. Brzy to bude deset let, co tuto práci převzala od Aleny Rausové. To je, myslím, dobrá příležitost se jí zeptat, co taková práce obnáší a jaký má vlastně smysl v době digitální.

Co se vlastně do kroniky zapisuje? Je na to nějaké závazné pravidlo? Jak moc se v kronice reflektuje politika, konkrétně třeba rozhodnutí zastupitelstva?

Obsah ani rozsah zápisů není striktně nařízen, každý kronikář k tomu asi přistupuje tak trochu po svém. Obecně platí, že by se měly zapisovat akce a události s nějakým společenským dopadem – ideálně objektivně, ale s přihlédnutím k různým názorovým proudům. Pokud jde o jednání a rozhodnutí zastupitelstva, věnuji prostor těm, která mají klíčový význam pro budoucnost města nebo řeší palčivé problémy.

Když zmiňujete palčivé problémy, napadá mě otázka, jestli nemáte pokušení okořenit zápis citáty bouřlivých diskuzí z facebooku?

Ano může to být svůdné, ale kronikář by si měl zachovat odstup. Musí mít na paměti, že kronika se píše pro příští generace a to, co může připadat šťavnaté a úderné nám, by pravděpodobně po několika desetiletích na čtenáře působilo, jako bychom před ně vysypali kbelík s odpadky. Na druhou stranu v zájmu objektivity se snažím udržovat si přehled o tom, co se takříkajíc povídá mezi lidmi.

Dívám se, že kronika se stále píše ručně. To se musí?

Nemusí, v některých obcích ji píší elektronicky. V Rosicích držíme tradici, jiný důvod to asi nemá. Je to pracné, nepraktické, ale zase si to uchovává pel jedinečnosti, který podle mě ke kronice města patří. Při vší skromnosti bych řekla, že je to svého druhu artefakt. Myslím, že ta historie z ručně psaných stránek pak na čtenáře dýchne úplně jinak. Pro zajímavost: popsat jednu stranu může trvat až tři hodiny.

Nemáte strach, že uděláte v zápise chybu nebo se po čase ukáže, že je zápis potřeba upravit?

To by se klidně mohlo stát, a proto se držím doporučení, které jsme dostali na školení kronikářů a sice pořizovat průběžné poznámky o aktuálním dění, ale zápis do kroniky dělat až s několikaletým odstupem. Takže například až teď mě čeká záznam z covidových let.

Samotné psaní pak pro mě má povahu skoro až rituálu. Píšu to vestoje u nízkého stolku, abych byla kolmo nad textem, a ještě navíc musí svítit sluníčko, při umělém osvětlení totiž téměř vůbec neprosvítá linková podložka. Vzhledem k tomu, že používám dokumentační inkoust, který nejde vyzmizíkovat, je nezbytné pekelné soustředění.

Za těch deset let jste zaznamenávala stovky akcí a událostí. Jsou pro vás některé z nich srdcovky, které se vám vryly do paměti?

Tak třeba otvírání veřejných záchodků ve stylu Zvonokos mě dost pobavilo a docela to vybočuje z témat, o kterých se obvykle do kroniky píše. Z tradičních akcí pak rosické hody nebo festival Rozsvícená Trojice.

A kdybyste měla vybrat událost desetiletí, co by to bylo?

Pohřeb Medy Mládkové. To byla událost, která výrazně přesáhla svým dosahem naše místní události – myslím to tak, že se o tom psalo daleko dál než o běžných akcích, na které jsme zvyklí.

Článek byl převzat ze zpravodaje Rosa se souhlasem vydavatele, titulek je redakční