Jak se žije seniorům v rosickém Penzionu pro důchodce? Odpovídá dlouholetá ředitelka

Ilustrační foto
Autor: Flickr

Čas od času přinášíme zprávy i z Penzionu pro důchodce. V tomto rozhovoru jsme se však pokusili podívat na život obyvatel i zaměstnanců tohoto zařízení méně formálně, než je obvyklé pro běžný report o fungování městské příspěvkovky.

Povídal jsem si s dlouholetou ředitelkou Janou Tomšíkovou.

Penzion se otvíral v roce 1996. Proměnilo se od té doby nějak zásadně jeho fungování?

Proměnilo. Výrazně se změnila struktura klientů. Souvisí to s legislativní změnou z roku 2006. Do té doby jsme byli v podstatě ubytovací zařízení pro klienty v důchodovém věku, kteří si tu žili svým životem.

Od roku 2006 máme status domu s pečovatelskou službou, a tedy přijímáme klienty, kteří se neobejdou bez pomoci pečovatelek a sociálních pracovníků. V současnosti je průměrný věk našeho obyvatele 82,5 roku.

Jako člověka se zájmem o historii mě napadá, že se při rozhovorech s klienty, kteří toho dost pamatují, můžete dozvědět spoustu zajímavých věcí.

Ano a nenapadá to jenom vás. Čas od času se na nás obrátí nějaký student s tím, že by potřeboval do své práce svědectví pamětníka. Několik takových setkání jsem už zprostředkovala.

Ale nejde jen o tu, řekněme „badatelskou“, hodnotu toho, co si ti lidí pamatují. Když jim nasloucháte, je to často obecně lidsky obohacující. Naše práce má v tomto svým způsobem exkluzivní vlastnost, že jsme nablízku lidem, z nichž každý má za sebou nějaký životní příběh, leckdy velmi silný a dojemný.

K vaší práci tedy patří i to, že vy a vaši kolegové máte ke každému z klientů nějaký vztah. To musí být emočně dosti náročné.

Bez těch vztahů si to nedovedu představit. Jsme tu sžití, máme s našimi klienty citové vazby. Mám-li mluvit za sebe, beru je jako prarodiče, i když jsem se za ta léta věkově přiblížila spíše termínu rodiče… No a i když k naší práci nutně patří jistá emoční odolnost, v momekdyž vás některý z klientů opustí, vždycky vás to chtě nechtě zasáhne. Případnému vyhoření je třeba předcházet, proto se snažíme o naše pečovatelky starat. Mají nejméně čtyřikrát do roka supervizi, kde mohou případné nahromaděné negativní věci probrat se supervizorkou. Účastní se také kurzů, které jsou na tuto problematiku zaměřené.

Když to vezmeme z veselejšího konce, co dělá klientům radost?

Mám zkušenost, že senioři vítají jakékoli vytržení z všednodenní rutiny. Snažíme se pro ně uspořádat nějakou tu přednášku nebo vystoupení.

Velmi dobře funguje spolupráce s mateřskou školou a školní družinou. Pravidelně nás navštěvují v předvánočním čase a vyrábíme společně třeba svícny nebo mají připravené nějaké zpívání. To naši klienti vždy viditelně pookřejí.

Zapojili jsme se také do projektu Dopisy od srdce. Děti ze školy (ale i dospělé osoby) napíší dědečkovi či babičce dopis nebo pozdrav, popřípadě namalují obrázek. Takže před Vánocemi nám přijde třeba sto dopisů, já to pak vhodím do schránek a ten, kdo má zájem, může v dopisování pokračovat. I takto vznikají nová přátelství. Podobně funguje i projekt Krabice od bot, kdy rodiče s dětmi dají do krabice od bot nějaký dárek, odevzdají ho ve škole a následně dárky přivezou k nám a udělají tak radost hlavně klientům, kteří jsou natrvalo odříznutí od rodiny nebo třeba už nikoho nemají.

Na závěr se zeptám, co vás trápí nejvíc z těch provozních praktických věcí?

Určitě je to ohodnocení pečovatelek. O psychické náročnosti jsme už mluvili. Je to však práce náročná i fyzicky, protože naše kolegyně dojíždějí i za imobilními klienty, u nichž zajišťují mimo jiné i hygienu, převlékání a podobně. Nutnost navýšení jejich platů vnímám dost naléhavě.

Vypadá to, že by k němu mělo dojít od ledna 2025, tak snad nezůstane jen u slibů. A pak jsou tu rozsáhlejší investice, po nichž volá po 28 letech užívání naše budova. Myslím tím hlavně výměnu oken a novou fasádu.

Titulek je redakční