Dolnokounický klášter se objevuje v tvorbě moravského básník Jana Skácela

Ilustrační foto
Autor: Dezidor, Wikipedia

Významný moravský básník Jan Skácel v jedné ze svých básní vzpomíná na klášter v Dolních Kounicích. Kromě básně Rosa coeli si připomeňme i básníkův životní příběh, který pro Kratochvilský zpravodaj zpracoval Jan Liškař.

Jan Skácel (1922, Vnorovy – 1989, Brno) byl moravský básník, prozaik a autor poezie pro děti. Byl meditativní lyrik spjatý s moravskou kulturní tradicí. Jeho témata se často dotýkají morálky a problémů s ní spojených.

Pocházel z učitelské rodiny. Jeho otec Emil Skácel, synovec spisovatele Františka Heritesa (1851–1929), napsal řadu pedagogických a publicistických pojednání a pod pseudonymem E. Soryl vydal i sbírku básní Byla vojna, bude? (1936). Bratr Petr Skácel (1924–1994) byl malíř a výtvarný pedagog. Manželka Božena Skácelová byla původně vdaná za básníka Oldřicha Mikuláška.

Studia básníka dovedla do Brna

Jan Skácel prožil dětství v Poštorné a v Břeclavi, kde také 1933 začal studovat reálné gymnázium. 1938 přešel na reálné gymnázium v Brně-Králově Poli. Po maturitě (1941) byl uvaděčem v brněnském kině Moderna a od listopadu 1942 byl totálně nasazen jako dělník na stavbách silnic a tunelů v Rakousku (St. Valentin, Wiener Neustadt, Ebensee).

V letech 1945–48 studoval Jan Skácel češtinu a ruštinu na univerzitě v Brně, studia však nedokončil. Oldřich Mikulášek jej 1948 přivedl do kulturní rubriky Rovnosti, kde pak Skácel pracoval jako redaktor. Po nuceném odchodu (1952) byl údržbářem v Závodech přesného strojírenství v Brně-Líšni (1952–53).

Od dubna 1953 působil v literárně-dramatickém oddělení brněnské redakce Čs. rozhlasu. 1963–69 byl šéfredaktorem časopisu Host do domu a ROK (Revue otevřené kultury). Po zániku Hosta do domu (1970) za tzv. normalizace žil, odsunut na okraj oficiálního literárního oběhu, jako spisovatel z povolání, publikoval však pouze zřídka, knižně nejprve v cizině, doma až v 80. letech.

Doma nedoceněn, v zahraničí oslavován

Od roku 1981 směla jeho díla znovu vycházet, ale pouze v brněnském Bloku. Vychází sbírky Dávné proso, Naděje s bukovými křídly, Odlévání do ztraceného vosku a Kdo pije potmě víno.

V 80. letech mimo jiné spolupracuje i s divadlem. V roce 1989 umírá na rozedmu plic a posmrtně vychází sbírka A znovu láska a kniha kurzívek Třináctý černý kůň.

Jeho dílo bylo oceňované především v zahraničí, roku 1989 obdržel Petrarkovu cenu a cenu Vilenica 89. V roce 1992 byl in memoriam oceněn Zlatou plaketou za zásluhy o rozvoj Jihomoravského kraje a roku 2002 se stal čestným občanem Brna.

Z internetových zdrojů pro Zpravodaj připravil Jan Liškař

Rosa coeli

Jan Skácel

Na celém světě není tolik ticha

jako když sněží v Dolních Kounicích

a probořenou střechou katedrály

snáší se k zemi bílý sníh

Slavík tam zpívá v létě celou noc

a němá luna na cimbálek hrá

stříbrný nástroj který nemá strun

pod volným nebem v troskách kláštera

Ty holé zdi tu stojí po staletí

kde byla dlažba dávno roste pýr

z přadena touhy panna odmotává

a nad hlavou jí létá netopýr

Když odmotala všechnu hebkou přízi

složila ruce v klín a zatajila dech

na nebi zvolna zhasínají hvězdy

a netopýr jí usnul ve vlasech

A co jsou staletí a co je vlastně věčnost

než ve vesmíru opuštěný kout

Ve studni času utopil se okov

na dno té studny nelze dohlédnout

Ze sbírky Kdo pije potmě víno

Článek byl převzat z Kratochvilského zpravodaje se souhlasem vydavatele. Titulky mezi odstavci jsou redakční