Příbram

28. září v Příbrami patřil Rajmundu Habřinovi

Ilustrační foto
Autor: MěÚ Příbram

Básník, prozaik a překladatel Rajmund Habřinova má nyní v Příbrami pamětní desku. Ta byla odhalena dne  28. září, což  je kromě státního svátku také datum Habřinových narozenin. Program pro návštěvníky v Habřibově rodném domu začal v 10:30. Akci ozvláštnili členové  pěveckého sboru studentů Gymnázia T. G. Masaryka v Zastávce. Moderátorkou akce byla Lenka Solanská.

V průběhu dne se svým příspěvkem o životě a významu díla Rajmunda Habřiny představil doc. PhDr. Ladislav Soldán. Ukázky z Habřinova díla přednesl herec Jan Kačer. Odhalení pamětní desky patřilo akademickému malíři Rudolfu Filovi. Akce se konala pod záštitou senátora PČR Jana Žaloudka. Účastnila se jí mimo jiné i velvyslankyně Slovinské republiky Smiljana Knez.

Kdo to byl Rajmund Habřina?

Tento básník, prozaik a překladatel přišel na svět 28. 9. 1907 v Příbrami na Moravě  a zemřel 2. 4. 1960 v Brně.

Narodil se jako Rajmund Chatrný na moravské vesnici poblíž Brna. Jeho otec byl sice nemajetný havíř, ale vzdělání svých dětí podporoval, jak nejvíce mohl.

Habřinovo humanitní a umělecké nadání se tak mohlo uplatnit a dovedlo jej ke studiu klasického gymnázia v Brně v letech 1919 až 1928. Po úspěšné maturitě ve studiu pokračoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde se věnoval češtině, filozofii i němčině. K jeho učitelům zde mimo jiné patřil i proslulý literární historik Arne Novák. Po absolvování vysoké školy v roce 1932 získal hned v následujícím roce titul doktora filozofie prací Březina a Nietzsche.

Na počátku třicátých let začal Habřina působit jako středoškolský učitel, současně se zapojil do brněnského literárního a kulturního života. Postupně se stal nepřehlédnutelnou kulturní osobností. Přispíval do mnoha novin, časopisů a sborníků. Mimo jiné to byly Lidové noviny, Rozhledy nebo Venkov. Zvláště významná byla jeho spolupráce s časopisem moravských spisovatelů Kolo, který v letech 1935 až 1941 spoluredigoval. V souvislosti s tím se podílel i na knižnici Nová knihovna Moravského kola spisovatelů /1937 až 1941/. Habřina se rovněž prosadil jako překladatel, a to především ze slovinské literatury. Informoval v českém tisku o slovinském i celkově jugoslávském kulturním dění, hodnotil v něm překladovou činnost z této literární oblasti a ve slovinských časopisech uveřejňoval pojednání o české literatuře.

V umělecké tvorbě se Habřina nejdříve uvedl jako básník lyrik. Obecně lze přitom konstatovat, že jeho umělecké založení bylo především lyrické. Jeho raná poezie se osobitě vyrovnává s tvorbou Otokara Březiny, který pro něj představoval nemalou inspiraci. /Jméno Březina ve spojení s potokem Habřinou u rodné vesnice se staly podnětem pro úřední změnu příjmení z Chatrný na Habřina v roce 1939/. Březinovský ohlas můžeme nalézt zvláště ve sbírkách Marný smích k věčnosti /1930/ a Legendy vzpoury /1934/. Kontrasty tmy a světla, života a smrti jsou však u Habřiny splývavější, a to i za přispění melodické linie. To se pak projevuje zvláště ve sbírce Sasanky /1938/. Konkrétně objektivní podklad získala Habřinova poezie během jeho věznění v koncentračním táboře Mauthausen v letech 1941 až 1945. Zde také vznikl proslulý básnický soubor Vězeň za dráty, který autor uchovával pouze ve své paměti.

Lyricko-baladický charakter má i Habřinova próza. Jeho první román Ohnivá země /1938/, který se spojuje s ruralismem v literatuře třicátých let, přináší obraz tragicky nenaplněné lásky v souvislostech sociálních střetů mezi havíři a sedláky roku 1920 v jeho rodném kraji.

Hluboký vztah k Brněnsku dokládá i soubor tří baladických historických próz, který je pojmenován Věnec z klokočí /1941/. Tragické osudy hlavních postav jsou v knize podány působivým básnicky obrazným jazykem. Společenské události jsou ve vztahu k milostnému příběhu více zdůrazněny v historickém románu Jan Adam z Víckova /1939/ o pobělohorském povstání na Valašsku za svobodu nekatolické víry, vlasti a domova /zřejmá je dobově aktualizační reakce na Mnichov 1938/.

Dokladem Habřinova vztahu k rodnému kraji jsou i jeho eseje, například Světla nad Kralicemi, ve kterých je rodný kraj prodchnut dechem českobratrské tradice. Nelze opomenout ani Habřinovu rozhlasovou dramatickou tvorbu z přelomu třicátých a čtyřicátých let, například drama Valašská stráž /1938/. Habřinův umělecký vývoj byl za německé okupace násilně přerušen. Jako aktivní odbojář, člen Obrany národa, byl zatčen a vězněn v nacistickém koncentračním táboře Mauthausen v letech 1941-1945. Po válce se vrátil se značně podlomeným zdravím. Přesto se však ze všech sil snažil zapojit do pracovního, společenského a kulturního života. V roce 1945 vychází jeho baladická sbírka poezie Vězeň za dráty. Zhoubnost ideologie a praxe nacismu vyjádřil na základě vlastních zkušeností a úvah a v knihách Krvavý účet /1946/ a Nadčlověk a nadnárod /1946/.

Následující společenský vývoj, zejména po roce 1948, který probíhal v linii komunistické kulturní politiky autorovi neumožňoval aby mohl tvořit podle svých představ. Habřina se tak umělecky odmlčel a věnoval se tak svému povolání učitele, v posledních letech života byl ředitelem Gymnázia Křenová v Brně. Jeho dílo se postupně stalo polozapomenutým, na svou příležitost však stále ještě čeká.