Loutky ožívaly v rukou rosických následovníků Matěje Kopeckého

Ilustrační foto
Autor: stock.chng

Redakce zpravodaje Rosa vybírala do lednového vydání zajímavý text z dopisů svých čtenářů. Zaujalo ji nostalgické vzpomínání pana Miroslava Staňka na dobu jeho dětství. Vzpomínal na hry, které s ostatními dětmi hrávali, a na bohatý kulturní program utvářený samotnými tamními obyvateli. Do popředí jeho vzpomínek se dostali především dva lidé – otec a syn Foralovi, kteří svým loutkovým divadlem bavili děti z okolí.

Kuličky, kutálení obruče, hraní kudly – to byla jen část z početného zásobníku her

Kdykoliv se vracím ve vzpomínkách do svých dětských časů, většinou jde o období od poloviny druhé světové války (asi rok 1942) do poloviny roků padesátých minulého století. Byla to léta, kdy byl náš život ve volném čase naplňován mimo jiné různými a mnohými hrami.

Například značná část chodníků nebyla vydlážděna, a tak nebyl problém kramflekem vykroužit důlek, do kterého jsme prstem strkali kuličky vypálené z hlíny, koupené v obchodě u Schreiberů, nebo ocelové z ložisek či skleněné, na začátku hry rozhozené kolem důlku.

Kutálení obruče ze sudu, ale častěji ráfku z kola poháněného klacíkem nebo přímo dlaní ruky, mělo v rejstříku našich her také své místo. Nebo sedě rozkročmo na kmeni pokáceného stromu či dřevěného polena jsme hráli kudlu se zavíracím nožem (rybičkou).

Rosický park se v představách dětí měnil na Masarykův okruh

Také stačila kolečka s oskami ze zrušeného dětského kočárku a dvě kratší a jedno delší prkénko (šasi), abychom si udělali „bugatku“ (podle italského výrobce závodních speciálů zn. Bugatti) nebo štrágulu, jak ji pojmenoval Jaroslav Foglar – vozík s pevnou (přibitou) zadní a přední nápravu otočnou kolem prostrčeného šroubu (kvůli řízení), na kterém jsme sjížděli po cestách rosického parku. Ten se v naších představách proměnil při té příležitosti v Masarykův okruh.

V zimě k stejnému účelu posloužilo sedací prkénko (někdy dokonce „tapecírované“) s připevněným párem bruslí pro jízdu na ledovce nebo zmrzlém sněhu. Říkalo se mu někde boby, někde karolínky. A bylo velké množství ostatních her z „vlastních zdrojů“.

O kulturní vyžití se starali i samotní občané

Pak tu ale byla řada volnočasových aktivit, nejen, ale často vážnějšího rázu. Například kino, koncerty; od těch, které pořádal pan Malacka s žáky své hudební školy a chrámovým pěveckým sborem, až po koncert Vachova sboru moravských učitelek.

Pak ještě různé estrády (Jozéfek Melhoba s tetičkou Křópalkou a stréčkem Křópalem z Choliny na Litovelsku v podání brněnských operních zpěváků, bratří Šindlerů; mnohem později to byla celá plejáda bavičů, jak se dnes říká, například smutný muž – Válek nebo Ruda Stolař, komikové a mnozí další).

Nelze nevzpomenout ani na divadelní aktivity rosických ochotníků, jejichž činnost je podrobně připomenuta v almanachu Rosice 100 let městem.

Scény ze hry Komedie na rychtě. Soubor ČSM. Rok 1958.

Do rámce těch vzpomínek ale určitě patří jedinečný rosický fenomén – loutkové divadlo rodiny Foralovy Pod Zahrádkami, jehož provozovateli byli pan Foral se synem Jiřím.

Pan Foral byl nejen správným Sokolem – vlastencem, ale byl to také člověk s velkým technickým nadáním. Jeho dům byl jeden ze dvou prvních v Rosicích vybaven vchodovým telefonem – mluvítkem (vlastní výroby).

Druhé takové zařízení měl ještě MUDr. Levíček v Krejčově vile na spodním rohu Čechovy ulice, kde měl ordinaci (to byl ale tovární výrobek).Když jsem u branky na ulici zazvonil, ze skříňky, ve které byl reproduktor i mikrofon, kteréžto zařízení bylo namontováno na brance, se mi někdo ozval, zeptal se, kdo jsem a co chci, a já na to mohl od branky odpovědět.

Pokud jsem šel k Foralům, tak mi i na dálku z bytu otevřeli branku. Dnes je toto zařízení běžné, ale tehdy bylo vzácností. A pro děcko to byl zázrak a lákavá hračka.

Loutkové divadlo Foralů se stávalo magickým místem plným protikladů

Další, co pan Foral uměl výborně, díky svému technickému nadání, bylo loutkové divadlo. V poschodí domu měli Foralovi v pokojíčku či komůrce, kam vešlo maximálně tak asi patnáct dětských diváků, umístěné jeviště a před ním židle.

Jaroslav Foral

Asi za jednu korunu (to už si přesně nepamatuji), které jsme vyžebrali od rodičů, jsme chodili na loutková představení. Páně Foralova divadelní produkce, kterou publiku servíroval se svým starším synem Jiřím, měla vysokou úroveň, která nás lákala.

Divadlo mělo k disposici množství světelných, zvukových a jiných všemožných scénických efektů jako blesky a hromy, oheň, kouř, vítr apod., kterými bylo každé představení vždy patřičně „okořeněno“.

Na scéně se střídaly výjevy protikladů: dobra a zla, lásky a nenávisti, hrůzy a pohody, cti a nečestnosti. Žánrovému rejstříku se nevyhýbal ani humor – legrace či prostě sranda atd. A jak už to v pohádkách bývá, hry měly šťastný konec; to dobro v nich obvykle nakonec zvítězilo, což nás naplňovalo radostí.

Ta představení, to byla podívaná, kterou jsme velice prožívali. Mnohdy až dech se tajil. Byl to veliký zážitek, který jsme si vždycky odnášeli z představení domů. Pokud si pamatuji, hlediště bylo pokaždé plné. Loutky byly marionety. Velikost loutek, představujících dospělé osoby, byla asi kolem desíti centimetrů.

Osud pana Forala a jeho divadla po únoru 1948

Po neústavním násilném komunistickém uchvácení politické i státní moci v únoru 1948 byl pan Foral vězněn kvůli kolportování letáku, jehož vlastenecký obsah se novopečeným vykonavatelům „diktatury proletariátu“ nelíbil. Tím pro nás sbírání těchto loutko-divadelních zážitků skončilo.

Jiří Foral

Jiří se pak ještě této činnosti věnoval krátce v 50. letech minulého století v Československém svazu mládeže (ČSM). Byli jsme přátelé a to mne do party divadelníků přivedlo. Po něm jsem byl požádán, abych se ujal organizačního zajištění činnosti souboru já. Bylo to opět jen na krátký čas (1958/59). Scénáře ke hrám zapůjčovali Foralovi.

Později, po propuštění z vězení, se pan Foral ještě věnoval experimentování s anténními systémy pro televizní příjem. K loutkovému divadlu se ale už nevrátil. Ono v těch dobách však také jakékoliv shromažďování bylo pod příliš svéráznou bedlivou kontrolou tehdejších vládců nad společností, kteří ve značné míře „dusili“ i pozitivní kulturní projevy lidí. A byly s tím mnohdy nemalé potíže.

Druhý syn pana Forala se pravděpodobně na představeních nepodílel

Rád bych také vzpomněl na druhého Foralova syna, Mojmíra. U něj však nemám jistotu, ani si nevzpomínám, jak a jestli vůbec se na herní produkci jejich loutkového divadla nějak podílel nebo ne.

Svým věkem byl náš vrstevník, tedy příliš mladý na dovednost potřebnou pro vedení loutky; stejně tak na přirozený hlasový projev při hereckém ztvárnění textu předepsaného scénářem hry. Podle nejnovější informace si při odchodu z Rosic komplet loutkového divadla vzal s sebou.