Rosice

Vandalové málem zapálili kostel v Rosicích

Ilustrační foto
Autor: RegionálníPortály.cz

U kulturní památky nejdříve v létě vandalové zapálili venkovní vývěsku. V říjnu pak někdo zapálil předsíň původně románského kostela. Díky zásahu hasičů se oheň nerozšířil do vnitřních prostor a celý kostel jen zázrakem nevyhořel. V Rosicích se zvedla vlna rozhořčení nad žhářstvím a vandalstvím, ale i rozčarování. Viník je stále neznámý, policie nic nezjistila a některé místní občany to prý ani netrápí. Přinášíme článek o tomto tématu z listopadového čísla Rosy, kde na problém upozornil Lukáš Volánek. Z prosincového čísla pak reakce.

Lukáš Volánek: Čeho je moc, toho je příliš

Rosa, listopad 2009

Jan Werich říkával, že nejhorší je srážka s blbcem. Je smutné pozorovat, že naprosté ignorantsví a do nebe volající blbost příliš nerozčeří poklidnou hladinu života v Rosicích. Při procházce kolem kostela si pozorný kolemjdoucí mohl všimnout, že v létě někdo úmyslně zapálil venkovní vývěsku. Dřevěná část kompletně lehla popelem a jako žalující memento zde trčí železná konstrukce se stříškou z vlnitého plechu. Jednalo se však pouze o předehru.

Žádný velký poprask okolo, ani instalace nové vitríny, která by se dala zničit, se nekonaly a tak se pachatel odhodlal k něčemu většímu. K činu, který nevyžaduje mimořádnou odvahu a jednoznačně se dá označit jako výplod hodně chorého mozku. Ovšem v případě, že jej nevygenerovalo vícero dutých hlav. Puzení rozdělat otevřený oheň v místnosti, notabene v objektu nenahraditelné historické hodnoty mohlo skončit katastrofou.
Bylo velkým štěstím, že se požár z předsíně nerozšířil do interiéru kostela. Způsobené škody si můžete prohlédnout sami. Více než shořelý inventář a černé zdi od sazí, by nás všechny, bez ohledu na to, zda jsme věřící či ateisté, mělo zarážet vědomí bezmoci lidí, kterých se opakovaný vandalismus dotýká přímo. Lidí, kteří opravují zničené ploty, zametají nedopalky a nánosy hutných hlenů, uklízejí dopité l ašky, ale hlavně chodí na tohle místo hledat útěchu a klid k rozjímání o něčem vyšším a ušlechtilejším.
Je zřejmé, že opakované prosby o řešení situace měly a mají své opodstatnění. V tomto případě jejich ignorování lze přirovnat k odmítnutí pomoci tonoucímu.
Pevně doufám, že oheň, který tentokrát museli zlikvidovat hasiči, způsobí víc než jen spravedlivé rozhořčení. Rád bych věřil tomu, že kdo seje vítr skutečně sklidí bouři i ve městě, odkud faráři odcházejí na vlastní žádost a jednoduchá rozhodnutí se dělají složitým způsobem.

Lukáš Volánek, Rosa 11/2009

Reakce na článek v Rose 12/2009

Nedávno byl založen ve středu našeho města požár kostela. Díky pohotovosti hasičského sboru je citelná škoda nahraditelná. Tato hanebná událost je nejen závažným trestným činem /žhářství/, ale i odrazem doby a nedokonalosti celého právního systému.
Český stát je jednou z mála zemí, který nemá vyřešené vztahy s Vatikánským státem, jak na diplomatické, tak i majetkové /restituční/ úrovni. To se přenáší také do společnosti, která je zmatená nedůstojnou tahanicí o katedrálu sv. Víta.
Veřejní činitelé jsou státní zaměstnanci i když jsou placeni z různých zdrojů. A tak když se nekoná nahoře, není velká snaha přetrhnout se dole.
Politici a správní činitelé lavírují zleva doprava podle situace. Hlavně jde o alibistické dodržení zákona a udržet se v křesle.
Vím, že toto jsou tvrdá slova a omlouvám se všem poctivcům, kterých jsem se nechtěně dotkl. Ale i toto je jeden z obrazů naší společnosti, vyplývající z poslechu rozhlasu a televize.
Nenechme ničit památky! Jde o odkaz našich předků, o naše město, kde žijeme! Přispějme všichni a bez rozdílu na opravu a ochranu kostela sv. Martina, dříve než bude pozdě!!!

Antonín Růžička

Přišlo mi listopadové číslo rosického zpravodaje ROSA.
Začal jsem jej číst od první stránky, tedy jinak, než je v našich krajích zvykem. Hned první článek o babické kapli sepsaný s velkým citem mi dává naději, že tentokrát bude ROSA dobrým čtenářským zážitkem. Má předtucha se začíná naplňovat absolvováním dalších příspěvků – Pochod na Ketkovák, setkání na Ketkováku a krátká esej o Oslavce je důstojným završením a zlatým hřebem této série. No jo, ale toto kulturní proudění pramení v Babicích. Ale co Rosice? Říkám si. Usnesení rady, datové schránky, policie mi chce poradit atd., to jsou žánry permanentně se opakující a dá se říct celkem nic nového. A tak moje čtenářské úsilí se pomalu posouvá do i nále čísla, až mé oči opět zbystří u 140. výročí vodovodu, u osudů rosického kina, zážitků dětí na cestě rosickou historií a další svědectví o dětském vnímání světa po stranu 45. Tak vida nějaká ta kultura se i v Rosicích najde. Zase uvažuji. No, a s tím co následovalo, mi, jak se říká „sklaplo”. Události poslední doby u kostela a v kostele. V té věci toho vím poněkud víc než ta většina Rosičáků, která si říká, že se jich kostel jaksi netýká. V tomto místě, jakožto na prvním místě tohoto případu se týkajícího, musím moc poděkovat panu Lukáši Volánkovi nejen za to, že o tom píše, ale i za to jak výstižně situaci popsal. Mám jen pocit, že k tomu nutno něco dodat. To něco je zamyšlení nad příčinami, proč k těmto věcem dochází. Zmíním se o několika věcech, které ukazují, kde je, jak se říká, „zakopaný pes” nebo módně „jádro pudla”. Kdo se u kostela schází a po kom tam zůstává ta spoušť, že jsou to teenageři – mnohdy i děti „stářím” na spodní hranici teenagerského věku je možná mnohým, ale asi ne všem lidem známo. Kdykoliv se s nimi potkám, snažím se jim sáhnout, způsoby různými, do svědomí. Jejich unisono reakcí je „to my ne”. Že tam vesměs všichní konzumují cigarety, jejichž „špačky” se pak válejí po zemi, že tam popíjejí alkohol v různých podobách a zanechávají po sobě lahve a že plivanců a „chrchlů” tam je bezpočet, je právě těmito pozůstatky nezpochybnitelně dokumentováno a bylo mi důvodem, abych si položil nejednu otázku. Předně z jakých rodin se tyto děti pro tahle svá setkání u kostela rekrutují. Nemohu se ubránit dojmu, že jde nezřídka o rodiny „úspěšných” podnikatelů a obecních, i přespolních, prominentů, jejichž nevyvratitelným přesvědčením je, že si to mohou dovolit, protože jejich aktivita v důsledku „vlivných” rodičů ve „vlivném” společenském postavení jim zajišťuje beztrestnost. A toto bych, mimo jiné, očekával, že bude snahou policie objasnit.
V návaznosti na tento aspekt mne jako občana zajímá, jak se v tomto směru angažuje policie a městští zastupitelé jako jí nadřízený orgán. K tomu dokládám právě nejčerstvější zkušenost. Když p. farář vyzval k součinnosti ve věci potlačení tohoto jevu městské zastupitelstvo, bylo mu odpovězeno, že tam policie provádí kontroly.
A basta! Ať se na mne nikdo nehněvá, ale tuhle odpověď snad nelze brát jako vážně a upřímně myšlenou. Zajimala by mne frekvence a způsob provádění kontrol. Dle mého názoru dobrá a správná práce policie spočívá v tom, že je ve správný čas na správném místě. A když se jí to náhodou a jen někdy, spíš výjimečně, nepovede, pak proto, že zná svoje „Papenheimské”, dovede viníka dohledat. Což snad musí přinést alespoň nějaké úspěchy či výsledky. Jenže jak může zjistit, kdo jsou oni „Papenheimští”, když v žádné akci, kterou bych mohl považovat za jejich snahu o řešení tohoto problému, jsem policisty neměl „štěstí” vidět nejen já, ale jak zjišťuji snad nikdo. A z níže uvedeného důvodu je to vlastně ani moc nezajímá. Rád bych viděl výkaz nejen jejich práce, ale především výsledků a účinnosti jejich práce za ty roky jejich existence. A v souvislosti s tím náklady na jejich existenci za stejnou dobu. Dále: Zabývala se policie a městští zastupitelé identitou těch teenagerů, po nichž tam ta spoušť zůstává? Když jsem jednou přišel na policii, aby si právě toto šli zjistit, že u kostela se právě koná předmětné shromáždění, bylo mi řečeno, že na ně stejně nemají špagát. Hotovo. A jsme zpátky u příčiny vědomí těchto škůdců o své nepostižitelnosti.
Není z pohledu celkového přehledu přes tento problém vina nejméně z poloviny na městských a policejních orgánech a z druhé poloviny na rodičích? A největší část viny spočívá na nezájmu, rodičů i jmenovaných orgánů, na tom, kdo všechno to způsobuje. Nezájmu z jistého hlediska pochopitelného.

Miroslav Staněk

Návrh na úpravu Prostor u kostela v Rosicích bývá často cílem vandalů. Jedním z návrhů, aby se této činnosti zabránilo, by bylo prostor uzavřít. A to tím způsobem, aby od náměstí u kostela byla železná brána a dole na schodech druhá brána. Kdysi prý býval tento prostor uzavřen.
To ale asi bylo v dobách, kdy u kostela býval hřbitov. Nevím, jestli tato úprava by byla veřejností kladně přijata. Z hlediska bezpečnosti kostela by však byla snad vhodná.

Vlasta Křípalová