Zastávka

Projev ředitele k 50. výročí zastáveckého gymnázia

Ilustrační foto
Autor: Petr Sázavský

Vážení hosté, vážení občané, vážení kolegové, milí absolventi, milí studenti,

dovolte, abych Vás všechny co nejsrdečněji přivítal na oslavě 50. výročí založení střední školy v Zastávce. Jak oslavit toto jubileum? To byla otázka, která před námi stála v minulých dnech. Vzdělávací instituce obvykle sáhnou k osvědčené akademii. My jsme ale škola ještě mladá, dynamická a v pohybu. Právě proto jsme zvolili trochu netradiční podobu oslavy – Den otevřených dveří. Již od ranních hodin se ve škole sportuje, cvičí, prezentují výtvarná díla, recitují básně studentů a absolventů, probíhá divadelní představení. To, co ve škole vidíte, není ta nejobvyklejší činnost. Asi bychom Vám měli ukázat vyučovací hodinu matematiky, laboratorní práce v chemii, práci s textem v hodině českého jazyka, napjaté chvíle nejrůznějších zkoušení, testů a prověrek, nebo třeba každodenní úzký tělesný kontakt mezi studenty při střídání učeben o přestávkách, útržky rozhovorů ve frontě na oběd a přímo hurónský úprk každý pátek po páté vyučovací hodině. To ale většina z Vás má v živé paměti ze svých studií a mnozí přímo z naší školy. Většina z Vás ale také ví, že ke škole právě neodmyslitelně patří i ona druhá tvář - zábava, sport a nejrůznější tvůrčí činnost. Až toto spojení vytváří ze školy onu Komenského „dílnu lidskosti“.

I když škola žije především současností, má své kořeny v historii. Je to historie delší než padesátiletá. Naše škola je jediným gymnáziem v České republice, které má sídlo v obci a ne ve městě. Je to jistě trochu dílem náhody, ale má to i své historické a zcela racionální důvody. Obec Zastávka měla vždy kvalitní školství. Snad to bylo také tím, že to byla obec velmi mladá a že zde žilo obyvatelstvo, které se nezabývalo tradiční zemědělskou prací jako v okolních obcích. Její obyvatelé pracovali v dolech a železárnách v profesích, které vyžadovaly stále větší znalost řemesla a vyšší vzdělanost. Toto je snad spekulace, ale faktem zůstává, že v zastávecké škole byl velmi kvalitní učitelský sbor a obecní zastupitelstvo škole vždy přálo. Do Zastávky se sjížděli žáci z mnoha okolních obcí. V roce 1932 zde byla postavena nová školní budova, která svým vnitřním uspořádáním dlouho stačila nejen škole obecné a měšťanské, ale později i škole střední. V lednu roku 1933 zastávecké školy přijaly čestný název Jubilejní školy Masarykovy. Jméno Masarykovo se v názvu školy objevilo znovu ihned po těžkých letech nacistické okupace. Že to bude jen na velmi krátkou dobu, než nová, komunistická totalita jméno T. G. Masaryka z názvu školy odstraní, to netušili ani zastávečtí žáci ani učitelé, kteří v poválečné euforii věřili v samospasitelnost tzv. jednotné školy. Je možná paradoxní, že díky snaze o urychlené zvyšování středoškolské vzdělanosti mezi obyvatelstvem byla 29. srpna 1953 dekretem ONV Rosice zřízena v Zastávce jedenácti létá střední škola. Ať již byly pohnutky jakékoliv, podstatné je, že vznikla instituce, ve které našlo za 50 let existence solidní střední vzdělání dnes již více než tři tisíce mladých lidí. Co snad je ještě podstatnější, že s existencí školy tito lidé spojují své nejhezčí vzpomínky z mládí, vzpomínky na první lásky ve stínu zastáveckých lesů, na divoké diskuse v zastáveckých hospůdkách i na příjemné pocity ze sportovních klání.

Školu dělá nejen budova, ale hlavně její žáci a učitelé. Z učitelů doby první Československé republiky, doby protektorátu a doby poválečné je možné jmenovat třeba Josefa Hunkese, Josefa Kršku nebo Jana Komendu. Zcela neodmyslitelně sem ale patří jméno RNDr. Antonína Rady. Dr. Rada se stal také prvním ředitelem střední školy. Zde potom dále působili někteří učitelé z dřívějších dob, ale přicházeli již i noví. Prvním absolventům střední školy jistě zní ještě v uších mnohá slova i různé učitelské průpovídky třeba Ladislava Nevorala, Emila Kříže, Oto Kružíka, Jana Žaluda, Ladislava Bartoše, Josefa Janáse, Zdeňka Menouška, Vladimíra Vaňka, Mileny Leitnerové, Lubomíra Rady nebo Zdeňka Valeše. Jistě jsem nejmenoval všechny a oni mně to snad prominou, protože pro mne je ještě tato doba pouze zprostředkovaná historie.

S žáky střední školy ubylo prostoru a školní budova se stala těsnou. Proto za ředitele Jana Žaluda došlo začátkem 60. let k první přístavbě . Celá škola také dostala nový název – Jedenáctiletá střední škola Julia Fučíka. Postupně se zcela logicky začalo ukazovat, že střední škola potřebuje žít svým vlastním životem. Došlo k oddělování od základní školy a v roce 1963 vzniká již samostatný subjekt – Střední všeobecně vzdělávací škola v Zastávce. V té době je již ředitelem školy pan Jaroslav Sankot a začíná vznikat samostatný pedagogický sbor.

Doba Beatles a minisukní skončila událostmi roku 1968. To je doba pro mne zvláště milá, protože jsem ji prožíval jako student tehdy takřka kapesní střední školy (měla pouze tři třídy, jednu v každém ročníku). Naděje Pražského jara jsme prožívali i my, studenti. Stávkovali jsme a demonstrovali, psali plakáty proti sovětským okupantům i pořádali tryznu za Jana Palacha.

Nastupující normalizace přinesla změny i v naší škole. Pan Jaroslav Sankot musel odejít z funkce ředitele a nakonec i ze školy. Existence školy byla v té době ohrožena a před novým ředitelem, panem Stanislavem Řehořkou, stál nelehký úkol – zajistit budoucnost škole. Jedním z mála kladných zásahů centrální normalizační moci do chodu škol bylo rozhodnutí o zřízení gymnázií, l. září 1969 bylo zřízeno čtyřleté gymnázium. Škola se začíná postupně rozšiřovat, přicházejí noví žáci i učitelé. Právě v této době přichází na naši školu vzácná osobnost – pan Zdeněk Kožmín. Když byl vyhnán normalizátory z pedagogické fakulty, našel svůj azyl právě v zastáveckém gymnáziu. Ihned se kolem tohoto na první pohled nenápadného člověka začali shlukovat mladí lidé toužící po tvůrčí činnosti, začali dělat nástěnné noviny, hrát divadlo, psát básně a číst polské básníky. O tom by ale jistě zasvěceněji mluvili oni sami. Já bych si jen dovolil krátký citát z příspěvku pana Zdeňka Kožmína z minulého almanachu, který mě zvláště zaujal: „Moje žena kategoricky prohlásila, že Zastávka mi zachránila život (a ona má skoro vždycky pravdu). Zachránily mi ho nejen ty nádherné, neproblouditelné lesy (chodil jsem tam často ke zděšení svých kolegů a kolegyň i v nejhlubší mlze, že už skoro nebyly vidět stromy), ale zachránilo mi ho, abych použil slov Závadových, to lidské fluidum, které tu v bohaté míře bydlelo a hlavně sem desítkami a desítkami mladých lidí přijíždělo a dojíždělo z mnoha míst stejně milých jmen, jako jsou milé ty stovky jmen a tváří co jsem s měl (to slovo má nejmíň dva významy a oba platí) učit. Ale učil jsem já vůbec? Mám nejspíš ještě na zádech kteréhosi kabátu omítku ze zdí zastáveckého nádraží...“

Tak a teď by se chtělo říci, tady končí historie a začíná současnost. Aleje to vůbec možné? Kde je včera a kde je dnes? Každý z nás nese v sobě stopy své školy, svých spolužáků, svých učitelů. Ve škole učí dnes její dřívější žáci, do školy chodí děti a dokonce již i vnuci dřívějších studentů, Kožmínovy nástěnné noviny žijí svým novým životem, už se zase slaví Majáles, škola už zase má jméno Masarykovo – tak jakápak historie a současnost. Jedno je však přece nové, i když si to možná již ani neuvědomujeme – svoboda, kterou škola žije od roku 1989. Při výčtu nového bych asi mohl začít vyjmenovávat novou školní budovu, hřiště, sportovní halu atd. Ale to vše jsou jen věci, to jsou vše jen nové prostředky. Žáci určitě i dnes mají pocit, zeje někdo omezuje, že po nich chce věci, které podle jejich -náctiletého myšlení nebudou potřebovat. Mají ale to, co neměli jejich předchůdci –svobodu volby. Většinou ani neznají slovo posudek, které v dřívějších dobách znamenalo mnohdy spíše rozsudek, volně se rozhodují pro svoje budoucí studium a začínají se i rozhodovat, ve které zemi v něm budou pokračovat.

Vážení přítomní,

při příležitosti jubileí se hodí postavit novou bustu nebo odhalit pamětní desku. Protože v našich dějinách se až příliš častokrát busty a pamětní desky vyměňovaly, od této tradice jsme raději upustili. V naší nové škole máme již skutečně takřka všechno, co nezbytně k výuce potřebujeme, ale uvědomil jsem si, že zde nevisí klasický školní zvonek. Už se sice smíříme s tím, že zvonění zůstane elektrické, a tak si pověsíme ke dveřím alespoň symbol. Vždyť když se řekne: „Zvoní“, i po létech si člověk vybaví školu. Aby to byl opravdu jen symbol, zvolili jsme i netradiční materiál pro zvonky, totiž keramiku. Ať tedy tento zvon slouží řediteli školy k symbolickému zahájení nových školních roků z té další padesátky a ať je zároveň i zvonem maturantů, kteří po obdržení maturitních vysvědčení z něj uslyší na naší škole své „poslední zvonění“.