Zastávka

Žijí po táborech, nepatří nikam

Ilustrační foto
Autor: Petr Sázavský

Hlava rodiny Hani Swailem si sliboval, že tady budou všichni v bezpečí a jeho čtyři děti si polepší. Tak jako se to povedlo bratrovi jeho ženy, který se oženil s Češkou a žije v Praze.
Jenže běžela léta, a rodina stále zná jen stěny uprchlických táborů, naposledy toho v Zastávce u Brna. Její členové zůstávají žadateli o azyl s minimem práv. V neposlední řadě nepřijali jejich dceru – muslimku kvůli vyznání na školu. A bylo i hůř.

Zjistili, že už nepatří nikam

„V roce 2004 moje žena s dětmi – kromě mě a nejmladšího syna – dostaly zamítnutí žádosti o azyl. Pokusili se tedy o návrat domů. I s čtyřletým Alim. Chtěli se dostat na západní břeh Jordánu, ale izraelská policie je nepustila přes hranice. Prý jsou nežádoucí osoby,“ popisuje neúspěšný návrat domů Hani Swailem. Manželce s dětmi nezbylo než se vydat tam, kde jim už jednou zavřeli dveře. V pořadí už druhá strastiplná cesta do Česka skončila několikadenním pobytem v Praze na letišti v Ruzyni.

„Drželi je tam v tranzitním prostoru v nedůstojných podmínkách. Teprve díky reportáži v České televizi se věci rozhýbaly. Jenže už zase putují po táborech. Nemůžou teď do žádné země, ani domů,“ popisuje osud rodiny Radim Ošmera z nevládní organizace Nesehnutí, který se o azylanty v Zastávce u Brna stará jako dobrovolník.

Chtěli by tu v klidu žít a pracovat

Hani Swailem pracoval v Palestině jako elektrikář a už dlouho se poohlíží po nějakém zaměstnání v Česku. Možné to sice je, ale kvůli legislativním překážkám poměrně obtížné. Žadatelé o azyl nemají velkou šanci získat dlouhodobější práci. Musí vyřizovat řadu povolení, včetně toho pracovního, které se ovšem vždy vztahuje jen na konkrétní místo. A pokaždé se platí kolek.

„Když má člověk na osobu 480 korun kapesného měsíčně, musí hodně počítat, aby vyšel, i když jídlo samozřejmě v táboře máme,“ míní Hani Swailem.

O budoucnosti rodiny bude nyní rozhodovat Krajský soud v Brně. Současným provizoriem trpí i děti, které mají ambiciózní plány a učení jim jde. Patnáctiletá Ajat říká, že o svém povolání mají všichni už zcela jasno.

„Jeden bratr chce být tlumočníkem, druhý právníkem a nejmenší policajtem. No a mně by se nejvíc líbila práce dětské lékařky, protože mám ráda děti. Vím, že je to hodně učení, ale chtěla bych to zkusit,“ přiznává dívka.

Provizorium trvá už dlouho a v Zastávce je nuda

Když rodina odešla z Palestiny, chodila Ajat do páté třídy. V Česku tak jako ostatní děti nejprve absolvovala tříměsíční kurz češtiny a pak začala chodit do školy. Nejdříve ale musela obstát v rozdílových zkouškách.

„V Zastávce nám nic nechybí, ale je tady někdy pořádná nuda. Jsme tady jako ve vězení. V Brně se mi líbí víc, pořád se tam něco děje. Mám tam i kamarádky, protože k nám jezdí dobrovolnice z Nesehnutých, které chodí na biskupské gymnázium,“ líčí svoje pocity patnáctiletá školačka.

Hlavně kvůli kamarádkám chtěla přestoupit do Brna na církevní základní školu Lerchova, ale nepřijali ji tam kvůli tomu, že je muslimka. Jihomoravská metropole ji ovšem láká pořád a věří, že devátou třídu vychodí už na nějaké brněnské škole, třebaže ne na Lerchově.

Jednu blízkou duši má rodina i v Zastávce u Brna. „Spřátelili jsme se tady s jednou asi šedesátiletou paní. Občas k ní chodíme, ona doučuje Ajat matematiku a fyziku, já ji zase třeba vymaloval pokoj,“ pochvaluje si Hani Swailem.

Současný předvánoční shon jeho rodinu míjí, muslimové Vánoce neslaví. „Lidé věří, že Ježíšek otevře okno a zazvoní. Přinese stromek a dárky, jí se ryba. Na to já nevěřím, ale docela se mi to líbí,“ říká Ajat.