Znovuobjevená tradice dýňových světýlek … anebo na co se zapomnělo

Ilustrační foto
Autor: stock.xchng

Pokusím se vnést trochu světla do zmatku kolem dýní. Jak to tedy je? Je to naše tradice, nebo není? Odpověď je jednoduchá: samozřejmě, že je. A důkaz najdete i v díle významného moravského malíře Jožky Uprky.

Jeho obrazy „Dušičky“ a „Na Dušičky“ zachycují staré tradice, které nám možná trochu vymizely z paměti, ale přesto mají hluboké kořeny v našich zvycích.

Jožka Uprka, známý svou láskou k lidové tradici a moravskému venkovu, ve svých dílech zachytil atmosféru Moravského Slovácka v období Dušiček. Na jeho obrazech můžeme vidět především ženy a dívky, jak se modlí za zemřelé, za jejich duše. A co je důležité? Aby ve tmě viděly do svých modlitebních knížek, svítí si vydlabanými dýněmi. Modlitba, kterou při tom pronášely, zněla: „Světlo věčné, ať jim svítí, ať odpočívají v pokoji.“ Tento obraz zcela jasně propojuje tradiční český dušičkový svátek s dýňovými lucernami, což mnozí dnes vnímají jako importovanou americkou tradici.

Zmínku o podobných zvycích najdeme dokonce i v jedné z našich nejznámějších knih – Babičce od Boženy Němcové. Tam se píše o světle, které mělo doprovázet duše zesnulých na jejich posmrtné cestě, setkávání se na hřbitově a rozsvěcení svíček v domovech.

Pokud bychom se vrátili v čase, můžeme zjistit, že samotný svátek Dušiček byl ustanoven už v roce 998 opatem Odilem v klášteře ve francouzském Cluny. Původně šlo o památku významných zemřelých členů benediktinského řádu. Tento křesťanský svátek se poté rozšířil po celé Evropě včetně našich končin.

A co samotné dýně? Dýně, jak je známe dnes, jsou tykvovité rostliny a u nás je nejrozšířenější druh dýně s lidovým názvem „turek“.

Tykvovité rostliny pěstovali už Řekové a Římané zhruba 3 500 let př. n. l. Na obrazech Joži Uprky vidíme oranžové dýně, dlabala se i řepa.

Pokud nahlédneme do knihy Lidová kultura – národopisná encyklopedie, zjistíme, že podle lidových zvyků se během Dušiček nechávaly v oknech hořet svíce, později lampy, a to často plněné máslem nebo sádlem. Tímto světlem měly být ochlazovány duše zemřelých. Tento zvyk měl přinést klid a odpočinek nejen jim, ale i jejich blízkým. Svíčky tedy sloužily nejen jako zdroj světla, ale také jako připomínka naší víry v posmrtný život a naději na spásu.

Květinová výzdoba a věnce, které dnes běžně vídáme na hřbitovech, se masově rozšířily až po první světové válce, kdy byla potřeba uctít památku nespočtu padlých. Předtím byly hroby jednoduše obkládány drny a větší důraz se kladl právě na symboliku světla.

Tradice dlabaných dýní tedy rozhodně není novinkou z ciziny, ale naopak odkazuje na hluboce zakořeněné zvyky našich předků. Ať už je vnímáme jako dekoraci nebo duchovní symbol, jejich světlo nám připomíná nejen minulost, ale také naši spojitost s těmi, kteří už nejsou mezi námi.